Z Petrovy hlavy

Po loňském debaklu co se počtu výprav týká (jen jedna) jsem letošek naplánoval až riskatně brzo - již druhý víkend v květnu. Dalším důvodem byla dlouhost víkendu. Díky státnímu svátku a jednomu dni dovolený nás čekala zatím nejdelší "expedice". A výběr cíle? Samozřejmě zdrojem byly mé knížky o alpách a lokalita měla být tentokrát s ohledem na termín poměrně nízko, a samozřejmě jsem chtěl i nějaké fotogenické jezero. V neposlední řadě jsem měl v plánu i uronit slzu vzpomínek, protože jsem v útlém rokenrolovém mládí už u jezera byl (s mr. Kolbem a fotoAlexem). Poprvé jsme také cestovali dvěmi auty - díky Dejvovi vynikající propagaci jsme cestovali v těžko uvěřitelném počtu osmi lidí - kromě veteránů výprav mě, Dejva, Péti Kameramana a Lindy Dvojčete se připojili kolegové od Davida z práce Oťas a Standa a dvě okouzlující děvčata Linda a Míla.

Středa
Den odjezdu. Bez problémů, s klasickým nepatrným zpožděním. Druhý vůz bylo Ottovo fávo, jelo se pohodově. Žravost fáva a feldy byla na decilitřík stejná :) Do čeho jedem jsme věděli díky i-kamerám (tj nahoře trochu sněhu). Pozdě po půlnoci (kolem třetí) jsme dorazili kousek od výchozího místa, kde jsme zabivakovali vedle aut na nepatrném parkovišti. Někdo ve stanu, někdo v autě. Poprvé nikdo nespal pod širákem! ... Asi stárnem :(

Čtvrtek
Dojeli jsme na parkoviště v miniměstečku hned vedle KonigSee. Zaparkovali jsme vozy na hlídaném parkovišti a vydali se vstříc modravým dálkám. Po chvíli ťapkání nenáročným údolím (foto1, foto2, foto3), zastávce u chaty plné tůristů jsme dorazili k  Wimbachgrieshütte, 1327m n.m. Zde jsme trochu dáchli, Péťa vyhlásil soutěž ve flusu v dál, kterou málem i vyhrál, kdyby se nepřihlásil i druhý soutěžicí, Oťas, který mocně natáhl kdoví odkud a překonal dosavadní vítězný pliv o 6 cm :). Pak ještě nazval Dejvovo gymnastické bříško barokem a chvíli si dělal srandu z LindyDvočete. Je to prostě mazel. A šlo se dál. Do pásma ledu a sněhu. Po chvíli přišli ke slovu i návleky (u těch, co je měli), které nádherně bránily vnikání sněhu do bot horem a tím jejich brzkému promočení. I když ani už nevim kdo brblal něco ve smyslu "k čemu sou mi návleky, když budu mít zlomenou nohu", ale ... mělo být mnohem hůř. Sněhem jsme se dodrápali k sedlu. Cestou padla ještě jedna vynikající hláška z Ottových úst, a to "proč jdou vepředu dvě šestitunky, když já mám pak sníh až po koule". Ano, v čele jsme hloubili solidní ri(y)gol já s Dejvem (já jsem představoval s batožinou pěkných asi 115 kg a to už se přecejen krapet zaboří). U chatky v sedle (foto1, foto2, foto3) jsme postavili stany a poprvé losovali stanové dvojice. Vynikající bylo téměř synchronní kecání Péťi a Oťase, což Dejv po chvíli charakterizoval slovy "já věděl, že brát sebou dvě rádia bude problém".

Pátek
Velice drsný den, jenž utužil naše charaktery, odhalil slabé jedince a oddělil zrno od plev. Po snídani jsme po krátké studii mapy vyrazili a téměř okamžitě zabloudili. Sejít ze stezky, která byla víceméně pod sněhem (foto1, foto2, foto3) fakt nebyl žádný problém. Vzhledem k tomu, že jsme měli jen seběhnout kousek níž do údolí, vesele jsme cupitali za Mílou, což možná nebyl nejlepší nápad, protože její práh vnímání rizika a nebezpečí byl úplně jinde než u zbytku výpravy. Poté, co se cupitání pozvolna změnilo v lezení, jsme vlezli do jakési kapsy, ze které se dalo pouze šplhat zpět. Míla skoukla sráz pod sebou, a po slovech, že by to šlo, se šla podívat o kousek vedle. David při pohledu na místo "kdebytošlo" jen smutně zavrtěl hlavou. Pak zavolala veselá Míla, že "tady je to horší, ale půjde to když polezem po kleči". Takže jsme zamířili zpátky nahoru. Péťa Kamera zde měl jednu z prvních slabších chvilek, jak charekterizoval Oťas, poctivý hysťáček :) V desetiminutovém monologu nám všem vynadal, že se přijel do hor procházet a né lézt a že cestu by měl jít hledat vždy jen jeden bez bagáže. Když jsme ho na tuto činnost nominovali, už jen chvíli neartikulovaně mumlal a začal se vracet zpátky. Mimochodem, Standa už byl kdovíkde, šel si po svých - další nezanedbatelná chyba zkušených dobrodruhů (vydávat se kamkoli sólo je kravina). Slezli (foto1, foto2, foto3) jsme na rozcestí. Kde už Standa asi hodinu čekal. Dejv vybral pěknou přímou tečkovanou stezku traverzem k jiné cestě, jen já jsem chabě protestoval, že už chci k jezeru. Marně. Zopákli jsme si dopoledne, s tím rozdílem, že jsme nejprve přes hodinu lezli po čtyřech sněhem do kopce, abychom zjistili, že tudy teda ne, že traverz nenajdem a že se vrátíme k rozcestí a zamíříme k jezeru. Stezka dolů (foto1, foto2, foto3) byla bez potíží, doprovázel nás hukot potoků a vodopádů (foto1, foto2), a po chvíli jsme nááádhernou soutěskou došli na poloostrůvek, kde kromě kýčovitého kostelíku sv. Bartoloměje, restaurace, stánků se suvenýry (no kdo asi nakoupil - Péťa pohledy a ponožky s kamzíkem) a přístaviště byl i lesík, naprosto vhodný pro postavení stanů. A po rozlosování šupky do stanů.

Sobota
Na první pohled nic moc. Probudili jsme se do lehkého mrholení, což ostatní srabíky přinutilo zůstat ve stanech. Já jsem sice drsně vstal a odešel, leč s ostaníma to moc nehnulo. Před polednem se dokolébali k přístavišti u kostelíka, kde jsme naplánovali poslední úseky (tu a tam schválně nahlas pokřikujíce před Péťou slova jako "travers", "tečkovaná" … ). Začali jsme přeplutím výletní lodí (foto1, foto2) k hornímu jezeru (foto1, foto2), tam jsme si trošku odpočinuli (teď mi nějak dochází, že nebylo zatím po čem) a provětrali stany a spacáky. Postarší správce jezera (nebo kdovíčeho) spatřivší naši bagáž nám doporučil cestu (naštěstí ne Dejvovu variantu tečkovaně skrz vodopády :). Fakt je, že následující výstup jsem měl pocit, že jsem nic horšího nešel, blábol o sáhnutí si na dno svých sil má něco do sebe. Brzy jsme se roztrhali, vepředu klusala skupinka pod vedením Veselé Míly, daleko za nima jsme se plahočili my, starší a fotografující. Já dokonce s panem vlkem :) Se západem slunce jsme zakotvili u dvou salaší (dá-li se to tak nazvat). Byla fakt kosa. Los nelos, s kameropéťou jsme si mezi sebe vzali Lindu Dvojče, která by ve svém letním spacáčku asi zmrzla. Po nezbytných krakonošových kapkách a za tichého Ottova monologu usínáme ...

Neděle
Nádhera. Teda ... alespoň začátek dne. V podstatě jsme už vůbec nešli nahoru, jen jsme ťapkali po východním hřebenu nad Konigsee, nááádherná modrá obloha zdobená cáratými bílými obláčky, sníh a nesníh tak 40 na 60. Po slabé půlhodince jsme došli k jakémusi horskému středisku, několik roztroušených klasických alpských chatek, polozamrzlé studánky (s korýtky, takže jsme konečně po pěti dnech ocáchali :) I na skupinkové focení došlo (foto1, foto2) a to by nebyl PéťaKamerka, aby nezkoponoval fotokravinku (foto1, foto2) - tentokrát nahatý v jakési orezlé staré vaně. A pak se ta vrcholová idilka začala nějak kazit. Člověk by řekl, že z kopce je to fajn, ale ... dá se říct, že všeho moc škodí. Jasně, potkali jsme fajn scenérie, i veselé zážitky s jízdou na karimámě (foto1, foto2) byly. Ale závěrečné dvě hodiny po asfaltu, v absolutním vedru - no, k autu jsem došel téměř plačíc a v bezvědomí. A to sme ještě díkybohu nevyslyšeli Dejvovo přemlouvání, abychom to střihli přes přes blízkou šestnáctku. A pak už jen klídek. Pivko na závěr. Tři sestry na cestu. Donald v Budějovicích (kde si naložila i naše antiglobalistka DvojčeLinda). Nádhera. Nacvakal jsem asi pět negativů, jakžtakž to dopadlo, ale už chci tikitál !! No, nezbývá než fotky založit do albíčka, přetočit videa a těšit se na další akci. S touto jsem byl absolutně spokojen!